Krajská hospodářská komora Střední Čechy
Projekt Vzdělávejte se

Historie řemesla - Pokrývač

thumb

Pokrývání střech je stejně staré, jako stavitelství samo, střešní krytiny byly a jsou brány jako samozřejmost.

V pravěku pokrývali lidé své primitivní příbytky z větví nejrůznějším chvojím, palmovými listy, v okolí bažin sítinami či rákosem, dále slámou z travin či obilnin. Vše záviselo na zrojích, tam, kde byl dostatek lovné zvěře používali i  kůže. Podobné jednoduché krytiny z přírodních materiálů jsou dodnes používány některými domorodými  kmeny v Africe, Polynésii, Austrálii a jinde. Přírodní materiály byly prvními střešními krytinami, prvními pokrývači byly ženy, protože jejich povinností bylo starat se o příbytky.

V oblastech, kde byl nedostatek dřeva, kůží a dalších materiálů k pokrytí obydlí, zvláště v suchých a teplých oblastech Malé Asie, Egypta a jinde, se střechy stavěly ploché, pouze s mírným spádem. Základ tvořily kmeny stromů a konstrukce se hustě proplétala proutím. Povrch se pak pokrýval hliněnou "vepřovicovou" mazaninou. To byla jílovitá kaše smíchaná s obilními plevami a nadrobno posekanou slámou. Tato kaše se nanášela v tenkých vrstvách, které slunce vypálilo a tak vznikla postupně silná vrstva. Byla natolik pevná, že se po takových střechách dalo běžně chodit a žít na nich, sušily se zde také zemědělské produkty. Krátkodobá dešťová období těmto střechám vážněji neuškodila a případné díry mohl tehdejší pokrývač zamazat opět snadno dosažitelným jílem. V době veder pak dokázala taková střecha udržet v obydlí příjemný chládek.

V oblastech bohatých na déšť, mlhy a sníh se pochopitelně  takové střechy nemohly používat. V dobách, kdy člověk lovec či pastevec přestával kočovat a bydlet ve stanech z kůží či tkanin ze srsti zvířat, došlo ke změně. Člověk se usadil se jako zemědělec a svá stálejší obydlí pokrýval nejčastěji slámou z vypěstovaných obilnin, případně rákosem, neboť si dobře všiml, že jeho stébla tak snadno netlejí a nerozpadají se tak rychle jako různé jiné traviny. Proto lze říci, že došek se stal jednou z prvních velice rozšířených střešních krytin. Vznikl svázáním velké hrsti stébel, ke konstrukci střechy se přivazoval liánami, povřísly, vrbovými pruty a podobně. Později používané dráty se příliš neosvědčily, protože rychle rezivěly. První doložený výskyt došků na střechách na našem území je z období Lužické kultury (5.st. př. n.l.). Došková střecha ze všech krytin nejlépe tepelně izolovala půdní prostor a bránila rychlému střídání teploty, také byla proti ostatním krytinám lehká a vzdušná. Později došky dominovaly hlavně ve venkovských oblastech. Konec masivního rozvoje doškové krytiny znamenalo vydání Stavebního řádu pro venkov z roku 1833, který tuto krytinu zakazoval používat na novostavbách. Důvodem byly časté požáry, protože lidé mnohdy ještě v 18. a 19. století nepoužívali komíny a kouř tak odcházel netěsněnou střechou volně ven a jiskry mohly střechu snadno zapálit.

Další možností byly dřevěné šindele. Ty bývaly nejčastěji 6 až 15 centimetrů široké, asi 60 centimetrů dlouhé a 1-2 centimetry silné. Šindele se k sobě sesazovaly břitem do drážky a přibíjely hřebíky k latím nebo bednění krovu. Dřevo bylo používáno jako krytina šikmých střech všude tam, kde bylo k dispozici v blízkém okolí, to znamená v oblastech, kde bylo více lesů, ale méně slámy z polí. Trvanlivost tohoto materiálu je závislá vždy na výběru vhodného dřeva a na rychlosti jeho růstu, tudíž rychle rostoucí dřeviny nejsou k výrobě šindelů vhodné. V minulosti byly šindele vyráběny ze dřeva smrku, jedle, borovice, ale i dubu a buku. Největší výskyt střech se šindeli mimo oficiální skanzeny jako je například Rožnovský skanzen má město Štramberk. I pro tyto střechy zůstával oheň stálým nebezpečím, proto si lidé začali pokrývat střechy nehořlavými krytinami. Záleželo přitom na zdrojích materiálu, které bylo možné najít v okolí. Mírně šikmé střechy se tak pokrývaly, kamennými deskami, strmé střechy, především věžní, se také vyzdívaly a omítaly jemně vyhlazenou vápennou maltou. Tyto střechy měly sice dlouhou životnost, ale byly drahé a pracné, proto se s nimi nesetkáváme příliš často. Levnější střešní krytinou se staly hliněné pálené tašky. Přestože jsou lidstvu známy již dlouho (prokazatelně od r. 3000 př. n. l.), na území Evropy je začali používat až staří Řekové a Římané. Na našem území se začaly rozšiřovat dokonce až ve středověku.  Unikátem jsou tašky dvakrát pálené, poprvé „na střep“ a podruhé na vypečení barevné glazury. Tento postup byl drahý, ale daly se jím vytvářet krásné ornamenty a používal se především na církevních stavbách.

Přestože se stala tašková střešní krytina nejrozšířenější, je mnoho oblastí, kde bylo levnější pokrývat přírodní břidlicí. Tu je možné štípat na tenké destičky, které se dají osekávat a tvarovat a to i na střeše pomocí speciálního kladívka.   

 V roce 1844 byla vyrobena první taška z betonu. Tuto tašku, která se vyráběla z cementu a suchého ostrého písku, si jako první přihlásil k patentování obchodník a továrník Adolph Kroher. První tašky tohoto výrobce byly většinou kosočtvercové, tvarované do jednoduchých forem ze železného rámu a dřevěného hranolu, váha jedné tašky byla 3,2 kg. Nástup průmyslové výroby betonových střešních tašek přišel v roce 1895 v Anglii, od roku 1930 můžeme hovořit o automatizované výrobě betonové tašky. Na tyto výrobky byly dávány dlouholeté záruky, což podpořilo jejich rozšíření. Po roce 1945 začíná výrobu betonové tašky Rudolf H. Braas ve Frankfurtu. Tato společnost zavedla mnoho doplňků a vytvořila komplexní střešní systém. V roce 1967 založila firma Braas společně s rakouským stavebním koncernem Hoffman Maculan společnost BRAMAC, která je dodnes jednou z vedoucích firem na evropském trhu.

Počátkem 20. století vytlačila břidlici podobně kladená azbestocementová desková krytina – eternit. Tato krytina byla sice levná a lehká, ale po objevení škodlivých účinků, které azbest na lidské zdraví má, bylo od jejího užívání upuštěno.

Další střešní krytinou je plech, ten se sice používal již v době baroka, ale i tehdy byl drahý, zvláště, pokud byl měděný. Na jeho povrchu se časem vytvoří vrstvička oxidů, takzvaná měděnka, která se stane ochranou na dlouhou dobu. Horší vlastnosti má někdy také používaný pozinkovaný plech, který však brzy zkoroduje.

Mezi další střešní krytiny, které se v současnosti užívají, patří například různé živičné lepenkové pásy. Ty se vyrábějí z papíru, tkanin, fólií, které jsou vrstvené a lepené k sobě živicí a dalšími asfaltovými pojivy. Dají se k sobě lepit teplem, proto se snadno a rychle pokládají, na druhé straně se však snadno poškodí a rychle stárnou.

 Nejčastěji se proto na pokrývání střech stále používají střešní tašky a to buď klasické z pálené hlíny nebo betonové.  

Zdroj: http://stavebnictvi-architektura.studentske.cz, www.oko.yin.cz, M. Janotka – K.Linhart: Řemesla našich předků. Str. 87.