Krajská hospodářská komora Střední Čechy
Projekt Vzdělávejte se

Historie řemesla - Tesař

Tesařské řemeslo patří k nejstarším, protože se pojí s počátky stavby obydlí. V dávných dobách byl prakticky každý, kdo si postavil dům, tesařem. S pozdější specializací povolání vznikla i profese tesaře. Dlohou tradici má i většina užívaných nástrojů. Velké stáří jednotlivých typů dokládá i jejich rozšíření v různých kulturních oblastech. Při tesařské práci je možné vystačit s omezeným množstvím nástrojů, ale se vzrůstající složitostí práce, zejména ale se zvyšující se produkcí bylo nutné zavést dělbu práce. Ta vedla také ke vzniku specializovaných nástrojů. Patrně současně se začátkem používaní specializovaných porážecích seker, seker pro vrubování a hrubování, seker pro lícování a dlabání spojů docházelo k rozdělení jednotlivých úkolů mezi členy tesařské party. To znamenalo urychlení a zkvalitnění práce i úsporu nákladů na výrobu speciálních nástrojů, které by jinak potřeboval každý člen. V důsledku zakládání cechů a utajování zvláště důležitých a zajímavých pracovních postupů se tesaři ve středověku stali nepostradatelnými, především ve městech. Zejména stavby prestižních budov se složitě tvarovanými střechami, jako byly radnice a cechovní domy, se již neobešly bez odbornosti, kterou tesaři zaručovali. Zkušený tesař své umění pečlivě střežil a předával je pouze vyvolenému kolegovi, zpravidla svému synu. Zvláště vůči svým tovaryšům býval opatrný. Důležité práce jako například rýsování střechy prováděl zásadně sám.

K základním nástrojům užívaným od starověku patří : sekyra, teslice, vrták, poříz, hoblík, pila, dláto, pomocné nářadí : špalky, kozy, skoby, klíny, páky, zvedací stroje, nářadí a pomůcky pro měření : měřidla, úhelnice, krokvice, olovnice, vodováha, šňůra, kolovrátek, rejsek, kružidlo. Řada těchto nástrojů byla plně konstrukčně vyspělá již v antice. Většinu těchto nástrojů využívali i jiní řemeslnící pracující se dřevem, pomocné nářadí pak zedníci a kameníci. Tesařské řemeslo mělo vždy blízko k ostatním řemeslům, která pracovala se dřevem, byli to hlavně truhláři, stolaři, koláři, bednáři, řezbáři a podobně. Mnoho nástrojů užívaných příbuznými řemesly se nelišilo vůbec, nebo jen málo. Obzvláště sekyra byla vždy víceúčelovým nástrojem, bylo ji možné použít pro porážení stromů, přípravu paliva, stavbu domů, výrobu nábytku, nářadí a strojů, ale také jako zbraň.  Málo rozlišených společnostech se více těchto funkcí mohlo uplatňovat u jednoho řemeslníka. V celém průběhu historie můžeme sledovat jak tendence ke spojování řemesel, tak ke specializaci. To bylo vždy dáno velikostí a nároky společnosti, ve které řemeslník působil. Nejstarším nástrojem jsou sekyry, které se vyvinuly  do velké rozmanitosti tvarů a účelu pro řemesla pracující se dřevem i jiné obory. Specializované sekery, jako je například dvoubradá širočina, jsou doloženy již v antice. Teslice (sekera s příčně postaveným ostřím), se v našem prostředí užívala především ke tvarování křivých ploch nebo při dokončovacích pracích tam, kde nebylo možné použít sekeru. Křížovky (oboustranná sekyra s dláty postavenými křížem) a dlabatka se užívají pro zhotovení dlabů a drážek. Křížovka je ikonograficky doložena z 15. století. Dlabací sekyry značně urychlují zhotovení spojů, zejména ve srovnání s dláty, která převládla v 19. a 20. století, práce s nimi však vyžaduje dovednost a delší zácvik.  Dláto je velmi starý nástroj, který se však v tesařině výrazně prosazovat až v 17. – 18. století. Užívá se pro sekání profilů nebo ozdob. Vrtáky patří k nejstarší výbavě tesařů, byly nezbytné v loďařském řemesle pro spojování kmenů do prámů a pro spojování krovů kolíky. Používání pil pro příčné i podélné řezání dřeva je doloženo již v antice, v té době je pravděpodobná i existence mechanizovaných vodních pil. Užívání pil je podmíněno vysokou úrovní tehdejší kovářské výroby, tj. schopností výroby ocelového plechu. Evropská kultura byla ovlivněna stavební tradicí pozdní římské kultury, ale evropská společnost dlouho nedosahovala hmotné úrovně antiky – například užívání železa ve stavebnictví bylo velmi omezené. Pro ruční řezání prken v Čechách existují hmotné doklady z poloviny 14.století. Rozkvět tesařství ve střední Evropě nastal ve středověku, kdy se ve městech stavěly velké hrázděné domy. Absolutního vrcholu v konstrukci střech dosáhli francouzští tesařští mistři okolo roku 1900 klenutými dřevěnými střechami. Tesařské umění však vzkvétalo i na venkově, jak je dodnes vidět i v českých skanzenech. Nejvýznamnější z nich jsou Soubor lidových staveb Vysočina, Polabské národopisné muzeum Přerov nad Labem a Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Koncem 19. století se již větší část dříví řezala na strojních pilách a postupně upadala znalost práce se sekyrou. V současnosti patří do běžné výbavy tesaře řetězové pily, elektrické vrtačky a hoblíky. Při opravě historických staveb je však nutné dodržet autentické provedení detailů a spojů. Tesař se proto neobejde bez praktické znalosti historických technologií, proto je důležitá jejich dokumentace, studium a ověřování.   

Zdroj: Jan Vinař, Historické krovy, s.190-196, www.wikipedia.org