Krajská hospodářská komora Střední Čechy
Projekt Vzdělávejte se

Historie řemesla - Umělecký kovář a zámečník, pasíř

thumb

Železo je lidstvu známo od prehistorické doby. Ne všechny nálezy v přírodě však můžeme pokládat za lidský výtvor, železné kuličky staré 6. tis. let jsou například meteorického původu.

Počátky zpracování železa spadají do 3. tis. př. n.l. a setkáváme se s ním u Chetitů, nálezy z této doby jsou velmi vzácné. V halštatském (7. stol. př. n.l. – 450 př.n.l.) období nastal relativně prudký rozvoj používání železa a s tím i kovářství. Jedná se sice o období, kdy je využíván především bronz, ale území střední Evropy postupně pronikla i snaha o zpracování železa. Zpočátku tohoto období bylo nutno železo dovážet, proto vznik hutí zaostával za kovářstvím.

Znalosti týkající se kovářství v tomto období vycházejí pouze z nalezených předmětů, bohužel nebyla nalezena žádná kovárna. Z nástrojů byly nalezeny nejen perlíky a malé kovadliny, ale i pérové kleště. Z nálezů lze usuzovat, že v kovárnách byla využívána těžká kovová kladiva. Kováři tohoto období rychle zvládli starší techniky a postupně je začali i rozvíjet. V tomto období byla již objevena značná část kovářských technik, jako je sekání kovu za tepla, probíjení, pěchování a tepání. Koncem tohoto období bylo používáno dokonce i nýtování a hlazení povrchu. Z předmětů denní potřeby lze usoudit, že byla známa i technika štěpení a ohýbání železných prutů.

Jako materiál byla zpravidla využívána nestejnoměrně nauhličená či měkká ocel. Tato ocel se samozřejmě lépe zpracovávala, ale nástroje z ní nebyly příliš pevné. Proto se začala objevovat technika tvrzení, kdy byl rozžhavený nástroj několikrát vložen do hromady dřevěného uhlí s přísadami, tím došlo k nauhličení. Zajímavé je, že ačkoli bylo známo kalení, bylo využíváno velmi zřídka. Bylo to pravděpodobně způsobeno tím, že si lidé nebyli jistí, co lze kalit a co ne a při ceně materiálu se báli experimentovat.

Následovala doba laténská, což je období mladší doby železné. Nejzručnějšími kováři tohoto období byli Keltové a kovářství se oddělilo od hutníků. Toto oddělení vyvolala nejen vyšší poptávka po ocelových předmětech, ale především rozšíření výroby mečů, se kterou stoupaly i nároky na kvalitu. Kováři zpracovávali polotovary (lupy nebo hřivny) a postupně začali vyrábět značné množství nových předmětů jako byly klíče, jednoduché zámky a podobně. Jejich výrobky dosahovaly vysoké kvality a ovlivnily tak další vývoj kovářství.

S nárůstem potřeby ocelových předmětů narůstal i počet kovářů, ti získali výjimečné společenské postavení, a protože ovládali oheň, byli považování i za znalce magie. Jejich kovářskou techniku převzaly postupně germánské kmeny a později tyto znalosti ovlivnily i slovanské kovářství.

Římské kovářství přímo navazovalo na prvky kovářství antického Řecka a keltského, navíc postupně přijímalo zajímavé inovace a prvky z jiných kultur. I díky kvalitativní převaze v tomto řemesle získávali Římané převahu v boji. V tomto období byly známy prakticky všechny základní techniky, které kovářství využívá. Římská kovárna se přiblížila podobě kovárny 19. století, měla krytou výheň, dmychadlo a kovář používal velmi podobné nářadí. V tuto dobu se sortiment kovářských výrobků velmi rozšířil a zasahoval od výroby nářadí přes umělecká díla až po výrobu např. příborů či psacího náčiní. To nutně vedlo ke specializaci jednotlivých kováren. V jednotlivých kovárnách pracoval jeden kovář, který u práce seděl a měl jednoho či dva pomocníky.

Po úpadku Keltů nastal v oblasti střední a východní Evropy i úpadek kovářství. V 7. století do této oblasti pronikli Slované, kteří prokazatelně přišli se základními kovářskými znalostmi a velmi rychle odpozorovali znalosti germánských kmenů. Po vzniku Velké Moravy prakticky navázali na keltské znalosti (oddělení hutnictví), které začali zdokonalovat. Kováři již byli odděleni od hutníků, ale nebyli nijak specializováni. Postupně vznikl rozdíl mezi kováři v hradištích a vesnickými kováři. Kováři pracující v hradištích se postupně dostávali i k náznaku umělecké práce. I u slovanských kmenů bylo povolání kováře velmi ceněno, kovář byl považován nejen za řemeslníka, ale i léčitele a jakéhosi ochránce vesnice od zlých duchů. Kovářským bohem byl Svarog. 

V průběhu 9. století se ve značné části Evropy prosadil románský sloh, který zasáhl i do kovářského řemesla. I v tomto období se většina kovářů zabývala výrobou pro zemědělce nebo výrobou zbraní. V jednotlivých kovárnách tak vznikla specializace, kde se vesničtí kováři věnovali především zhotovování a údržbě zemědělského nářadí. Kováři ve městech se zabývali potřebami měšťanů, navíc se formovaly kovárny zabývající se pouze výrobou zbraní.

Velice úzká část kovářů pak získávala zakázky na umělecká díla a to především náboženského rázu. U církevních staveb se nejednalo pouze o mříže, ale i o doplňky jako je například svícen, kování a podobně. U těchto výrobků již začínala být požadována nejen funkčnost, ale i estetické hodnoty. Ve druhé polovině 12. století začal vzrůstat hospodářský význam měst. V tomto období se z kovářství začínají oddělovat jednotlivé obory, jako bylo kotlářství, výroba střelných zbraní, nožířství a podobně. Koncem tohoto období se jednotliví řemeslníci začínali spojovat a tím vznikal základ pro pozdější cechy.

Gotika se poprvé objevila ve druhé polovině 12. století ve Francii a odtud se během zhruba dvě stě let rozšířila do téměř celé Evropy. V tomto období se města dostala na vyšší úroveň, čímž se městské kovářství postupně stále více zabývalo i estetickou hodnotou a stávalo se tak uměleckým řemeslem. Výrazný vliv na tuto skutečnost měl fakt, že přibývalo zakázek tohoto typu. To bylo způsobeno jednak rozmachem církve ale také tím, že zadavatelem luxusních děl začala být také aristokracie a časem i bohatí měšťané. V tomto období se podstatně posílila moc cechů, což vedlo k odštěpování dalších oborů z kovářského řemesla.

Ve 14. století bylo objeveno lití železa, které nepatří do kovářské práce. Dalším zásadním řemeslem, které se osamostatnilo bylo zámečnictví. Mezi zámečníky a kováři vznikala postupem doby řada sporů, které městské rady řešily různě, přesto lze říci, že koncem tohoto období obecně platilo, že kovářství zahrnovalo práce, které se v uměleckém kovářství objevují dodnes. Tímto vývojem prošla různou rychlostí téměř celá Evropa.

Zvláštním případem bylo vesnické kovářství, které bylo novými proudy víceméně nezasaženo. Poněkud stranou stáli zbrojíři, kteří sice nespadali pod kovářský cech, přesto se jejich techniky často potkávaly a ovlivňovaly. V mnoha ohledech však měli zbrojíři blíže k zámečníkům než kovářům.

Obecně se mělo za to, že kovář kuje železo do potřebného tvaru v celé hmotě a zámečník piluje, kovář materiál seká a zámečník řeže, kovář železo probíjí a zámečník vrtá. Jinak převažovalo to, že zámečník vyráběl spíše za studena a předměty byly provedeny precizněji než od kováře, který pracoval převážně za horka a s ne tak přesným tvarováním. Zámečník míval technické znalosti kováře a v podstatě i jeho dílenské vybavení. Kovář však málokdy vlastnil a užíval celý soubor zámečnického dílenského zařízení, zejména obráběcí stroje. Ve venkovských městech obyčejně zastoupil zámečníka dovednější kovář. K větší diferenciaci mezi kováři a zámečníky došlo ve druhé polovině 17. století. Způsobil to vynález krytých francouzských zámků, které pak vyráběli zámečníci. Ti také vyráběli ozdobné svícny, kostelní mříže, balkónové mříže, brány, dveřní závěsy, zámky, kliky, klepadla, nábytková kování na skříně a truhly a další výrobky. Zámečnické práce se těšily velké oblibě i v 18. století . V 19. století pak nenacházely takový odbyt. Výroba se orientovala převážně na stavební kování a umělecké zámečnictví rychle zanikalo. Po druhé světové válce nastal celkový útlum kovářství a to jak uměleckého tak venkovského, zvláště v době socialismu bylo kovářství téměř na vymření a teprve v 70. letech nastala renesance uměleckého kovářství, kdy znovu začala být ceněna ruční práce. Západní Evropa prošla podobným vývojem, ale zájem o kovářské výrobky započal zhruba o deset let dříve. V poslední době se zájem spíše než na mříže soustředí na doplňky interiéru.

Zdroj: www.helfstyn.cz, www.wikipedia.org